Difficultates - Vánoce...

Venku sněží a já mám nějakou nostalgicky smutnou náladu, takže v téhle kapitole jsem Severusovi dopřála trochu víc emocí, než možná má, ale někdy je projevit prostě musí....;)


Byla jako tělo bez duše. Její duše se pomalu vytrácela stejně jako sny, které si zakázala snít. Stále se vracela k jednomu jedinému okamžiku a kladna si otázky, na které nedokázala odpovědět. Rozčilovala se sama na sebe, na celý svět a hlavně na něho. Chtěla jen, aby to přestalo. Skončilo to. Toužila po tom, aby přestala cokoliv cítit, aby uvnitř zemřela. Bylo totiž lepší zemřít, než pomalu a bolestivě umírat.
Když se chtěla zabavit vracela se ke knize od… Od něj. Na cokoliv sáhla jí ho připomínalo. A on se tu ani neukáže zmetek! Dovolí si už týden nepřijít!

Seděla v knihovně a dívala se dlouze z okna a najednou si uvědomila, že se v Británii objevila jako poslušný pejsek. Snape zapískal a ona okamžitě přiběhla. V náladě jí to nedodalo. Naopak. Byla ještě podrážděnější. Začala si všímat, že se jí lidé raději vyhýbají.
Začínám být jako on… pomyslela si. Znovu složila hlavu do dlaní. Za poslední dny to byl už přirozený pohyb.
„Tohle si nezasloužím…“ vzdychla nahlas.
„Ne vše je spravedlivé…“ ozval se před ní hlas, který se jí vkrádal do spánku.
Bylo to zvláštní, ale ani se nevylekala. Pomalu se na něj podívala.
„Potřebujete něco?“ zeptala se zdvořile, ale chladně.
„Knihovnu…“ odpověděl prostě.
Hermiona vstala a gestem mu ukázala, že místnost je jen jeho.
Odcházela, pomalu a v klidu. Přitom, ale chtěla utéct, aby byla co nejrychleji pryč a aby neviděl, jak se jí klepou nohy.
Zastavila se u dveří. Prostě nedokázala odejít. Nedokázala vydržet zase celý týden a možná ještě mnohem déle, bez toho, aby si prohlédla jeho tvář. Slyšela jeho hlas.
Tolik ho chtěla poprosit, aby ji netrápil, aby ji nechal být, ale nemohla, protože on nic takového nedělal. A v tom byla ta největší chyba. Nedělala vůbec nic… Byl úplně lhostejný…
Věděla, že musí něco říct. Ticho bylo mnohem tíživější a chvíle pro ni ještě víc ponižující.
Měla skoro až nutkání škemrat o jeho náklonnost něhu a cit.
Ale přes to všechno, ještě měla dost hrdosti. Otočila se na něj a s hraným a klidným výrazem mu položila otázku.
„Proč jste mi dal tu knihu?“
„Kdybych věděl, že kolem toho bude mít tolik otázek, nedělal bych to. Myslel jsem si, že jste bystřejší…“
Zase jí přímo neodpověděl…
„Našel jste mě ve Francii! Mimochodem doteď nevím, jak jste to dokázal. A to vše jen proto, aby jste mi dal nějakou knihu! Je logické, že mě zajímá proč!“
Místo nadechnutí k odpovědi se jí zadíval do očí. Ve chvíli, kdy mu upřeně opětovala pohled, si někde v koutku duše uvědomil, že ten týden, co ji neviděl mu scházela.
„Protože Vám věřím…“ odpověděl tiše. Potom, jako nic, se sklonil ke knize a její přítomnost již nebral na vědomí. Nebo se o to alespoň snažil. Moc dobře to, ale nešlo. Jako by slyšel každé její nadechnutí a pohyb vlasů. Najednou zatoužil zakřičet, aby ty zvuky přehlušil.
Stála jako opařená. Tuhle odpověď nečekala. Byla to věta, která ji znovu srazila dolů. Do světa plného planých nadějí a snů.
Nedokázala na to nic říct. Nedokázala zůstat. Zlehka se otočila a tentokrát vyšla ze dveří. Snad, aby nevyplašila vzpomínku na jeho hlas, který jí neustále opakoval tu stejnou větu, zavřela dveře jak nejtišeji dokázala.


„Hermiono!“ rozruch v místnosti ji probudil. Zamžourala a viděla Ginny.
„Jsou Vánoce!“ zajásala.
„Koukám, že jsi nezůstala v Bradavicích…“ poznamenala Hermiona.
Ginny zvážněla.
„Ne… Víš, kvůli mámě. Nechci, aby byla smutná a sama. Vždyť víš. Fred a George… Percy s námi stále nemluví a pochybuji, že se Bill, nebo Charlie uvolní, aby přijeli. To, že jsou v cizině je pro ně spíš vysvobození. A Ron? Vím, že to nemyslí zle, ale má citu asi tak jako špalek dřeva…“
„Chápu…“ řekla posmutněle Hermiona.
Sešla dolů na snídani. Byl Štědrý den a celý dům Blacků se proměnil v jednu velkou Vánoční ozdobu. Ještě na schodech potkala Siriuse.
„Tohle je tvoje práce?“ zeptala se okouzleně. Bylo to skoro tak krásné, jako tradiční výzdoba profesora Kratiknota v Bradavicích.
Přikývl.
„Weasleyovi budou slavit tady. Chci… Chci, aby se tu cítili dobře…“
Znovu se jí stáhl žaludek. První Vánoce bez rozpustilých dvojčat. Už nikdo nezapálí rachejtle uprostřed Štědrovečerní večeře, už nikdo neprohází dárky, už nikdo…
Sirius si všiml jejího výrazu.
„Hermiono… My… Ty, já a Harry… Musíme jim udělat pěkné svátky. Zaslouží si to…“
Hermiona přikývla a sešla do kuchyně. Pozdravila Harryho, sedla si vedle něj a namazala si toast.
„Myslím, že o tyhle Vánoce tu budou všichni…“ prohodil Harry.
Pod slovem všichni ji okamžitě napadl jediný člověk.
„Vážně? Jak… Jak to víš?“ zeptala se jako by nic.
„Sirius je pozval. Chce, aby tady bylo co nejvíc přátel…“
„Aha…“ řekla a nemohla potlačit zklamání. Nedokázala si představit, jak Sirius zve Snapea na Vánoce a už vůbec, jak on s radostí přijímá.

K večeru se opravdu dostavilo dost hostů. Nejedli tentokrát v kuchyni, ale přestěhovali se do jídelny. Siriusův dům byl možná neudržovaný, ale pod tím vším stále vykukovala majestátnost dříve honosného domu.
Aniž by chtěla, stále ji něco nutilo podívat se na každého příchozího s nadějí, že by snad… Jenže se neobjevil. Ani večer, ani ráno při nadělování. Nikomu nechyběl a zřejmě ani nikdo nechyběl jemu. Celý den přemýšlela, co zrovna teď dělá. Sedí někde sám? Nebo právě naopak. Třeba je někde s lidmi, se kterými chce být. Nevěděla, jaká varianta je horší.

Boží hod byl krásný. Plný dobrého jídla a přátel. Prosycen historkami a dobrou náladou, ale jí pořád něco chybělo. Toužila do toho světlého okamžiku vnést trochu temna v jeho podobě.
A štvalo ji to. Vyčítala si, že si neváží lidí, kteří, jsou kolem ní. Vyčítala si, že i když je tu nádherně, ona chce být někde jinde. Klidně i v temné a chladné kobce. Ale s ním. S tím zlodějem, který jí ukradl ideály, sny, který jí vzal její já. Už to nebyla ona. Změnil ji, aniž by to sám chtěl.

Setmělo se. Už nebylo vidět padající vločky. Jen pokud by se někdo podíval pod lampu viděl by, jak hustě sněží.
Snažila se od dnešního dne nic nečekat, ale pocit zklamání, který cítila ji prozradil, že její snaha byla marná. Zase…
Kdyby si někde v koutku své černé duše vedl seznam, mohl by si odškrtnout další slzy, bolest a smutek, které jí právě způsobil.

Znovu ji to táhlo ven. Její kroky vedly přímo. Věděla, že je bláhová myslí-li si, že ho znovu potká. Věděla, že tam nebude. Chtěla jen být na stejném místě, jako on. Toužila jen po tom, aby na okamžik sdílela něco, co je s ním nějak spojené.
Než stihla dojít na to místo, byla celá zasněžená. I svou mokrou tvář sváděla na sníh, ale nebyla to tak docela pravda. Sníh nebyl jediným viníkem, protože ten nechutná slaně.
Bývala by se posadila na lavičku, ale byla na ní vrstva sněhu. Ten pohled ji upoutal. Tahle mrazivá nadílka vytvořila na každé hraně přesný nános bílé peřiny, ale na kraji byl jakýsi vyvýšený kopeček. Něco tam muselo být. Shýbla se a odmetla sníh. Byla tam dřevěná krabička. Nebyla nijak zvlášť zapečetěná, takže bez jakékoliv obezřetnosti ji otevřela.
To co v ní leželo způsobilo další příval slz, ale i slaboulinký úsměv. V krabičce byla bílá šachová figurka královny.
Možná, že by někdo řekl dosti neoriginální, ale jí to vyrazilo dech.A nešlo o dárek, ani o tu figurku. Bylo to jen o jejím významu a ten ona opravdu měla.